Ukázka z knihy:

Po válce bylo odsunuto na 1600 kněží a statisíce, ne-li miliony katolíků, a to nikoli pouze matrikových věřících. Co to udělalo s opuštěným pohraničím? Jak na to reagovala církev?

Balík: Je dobré si uvědomit, kdo vlastně ta území „dosídloval“. Nehledě k slovenským „transferům“, což je specifický poválečný fenomén, přicházeli do těch krajů většinou ti, kteří nic neměli. Převážně to byly nejnižší společenské vrstvy, které neměly svůj majetek, „bezzemci“, a tím pádem snadno mohli někam přijít, osídlit a zabrat. Málokdy odcházel sedlák, statkář nebo živnostník – proč by odcházel? Občas odcházely jejich děti, které si tam zakládaly třeba pekárnu nebo jinou živnost a braly to jako Klondike. Tyto sociální vrstvy už v té době byly vzdálené církvi. V pohraničí tedy na začátku nebyly nijak silná pastorační potřeba, protože ti lidé neměli s kostelem nic společného – pokud, tak v případě pohřbu nebo křtu, ale ani to moc ne. Církev to, pokud vím, moc neřešila, protože ani neměla jak. Nebyli v záloze biskupové a zástupy kněží jako třeba v Polsku, kteří by neměli do čeho píchnout a žili by třeba čtyři kaplani na jedné faře. Po válce chyběli kněží, a když bylo třeba, obsazovala se místa v diecézích, kde umírali kněží z časů Rakouska-Uherska.

Z hlediska víry to bylo dlouho území nikoho.

Šebek: Mám takový příklad z naší širší rodiny. Část rodiny odešla po válce ze středních Čech do Sudet, protože byli nespokojeni se životem a v pohraničí očekávali sociální vzestup, zlepšení svých životních podmínek. Tito lidé ale novém místě většinou kostel nehledali. Do pohraničí šla také menší skupina nadšenců, kteří chtěli budovat novou republiku. To byli často intelektuálové a moc nevytrvali. Ale není úplně pravda, že by církev tu situaci v pohraničí nechtěla vůbec řešit.

Balík: V tu chvíli na to neměla čas – byla to v pořadí tak pátá priorita.

Výjimečný v tom byl tehdy novopečený litoměřický biskup Štěpán Trochta, který psal stále znovu pastýřské listy o „duchovním kamenolomu“ a vyzýval „vnitrozemskou církev“, aby pomohla.

Šebek: Ano, litoměřický biskup chtěl řešit situaci církve v pohraničí po odsunu, a proto přivedl do severních Čech salesiány, kteří šli k němu do Litoměřic, do Duchcova, do Šluknovského výběžku …

Balík: Byla vysídlena většina litoměřické diecéze – co mohl dělat jiného? Zbylo mu tam pár kněží, biskupem se stal v roce 1947. Byla to zkrátka strašně hektická doba, kdy se řešilo milion věcí naráz, takže se v tom těžko hledá nějaká koncepce.

Na třicet čtyřicet let to z civilizačního pohledu bylo ztracené území. Ty tři roky 1945 – 1948 byly smrtelnou ranou pro celé pohraničí.

Balík: Páter Antonín Huvar, který byl vysvěcený v roce 1946, před vysvěcením jezdil po pohraničních farnostech a hrával tam na varhany. Ještě v roce 2002 a 2003 tvrdil, že Němci, když odcházeli, tak ta území prokleli.

To myslel vážně?

Balík: Naprosto. Říkával: „Ty kraje nejsou smířené, odpuštěné“ – a to prokletí tam visí pořád. Často si na to vzpomenu, když takovým územím putuji. On říkával: „Tam jdeš – a není ti úplně dobře. Cítíš, že tam je něco špatně.“

Miloš Doležal vydal nedávno knihu o „běsech“ roku 1945. Kromě jiných příběhů je tam historie vraždy broumovských benediktinů Albana Prauseho a Ansgara Schmitta. Je to drsné a smutné čtení o poválečné brutalitě a nezhojených ranách.

Šebek: Novinář Petr Příhoda v redakci přílohy Katolického týdeníku Perspektivy jednou vyprávěl, že také navštívil Broumovsko a že našel na jednom kameni nápis Gott wird euch strafen (Bůh vás potrestá). A Příhoda k tomu dopsal: Hat uns schon bestraft (Už nás potrestal). Lidé opravdu v té emoci mohli také proklínat. Je však třeba dodat, že mnozí z nich se také dopustili řady nepravostí. Protičeský nacionalismus byl také mezi pohraničními Němci velmi nenávistný.

Nezdá se vám, že vzhledem k odsunu a těm zločinům nemáme jako národ skoro žádné výčitky svědomí? Že neumíme tyto dějiny adekvátně reflektovat?