Ukázka z knihy:

„Co ten cizí sanjásin dělá?“ zeptal se ho Ramigal.

„Je to první a jediný Portugalec, který se s námi nechce dohodnout,“ odpověděl starý muž nevrle. „Nerozumí zákonu ‚já dám tobě, příště zase ty mně‘. Ale dřív nebo později i na něj dojde. Džungle má mnoho zubů a některé z nich jsou jedovaté.“

„Tak jsem to nemyslel, bratře,“ řekl Ramigal. „Chtěl jsem vědět, jaký způsob života ten sanjásin vede.“

„Bezpochyby je posedlý démonem.“ Odpověděl Harit-Zeb. „Povídá se o něm, že nikdy nejí a že pije jen vodu. Jen při svých ranních obřadech prý pije víno, chodí po vesnicích a učí, lije Paravům vodu na hlavy a při tom vzývá svého Boha. Když se lidi hádají, přijde, aby spor vyřešil, když jsou nemocní, modlí se za ně. Říká se, že ho poslouchají démoni a že se uzdravilo mnoho těch, kteří už měli zemřít. Toto nám obzvláště škodí, protože my v chrámu už mnoho let nemáme léčitele, takže chodí za ním.“

„Kolik za léčení chce?“

Po vrásčité tváři starce přeběhl stín hněvu. „Nic. Nechce nic ani za výuku a ti Paravové jsou tak hloupí, že nechápou, že co se dává zdarma, nemá žádnou cenu.“

„Jaký je potom jeho zisk“

„To kdybych věděl! Nejdřív jsme si mysleli, že chce mít moc. Jenže moc jde ruku v ruce s přepychem a on chodí pořád v tom stejném kabátu a na těle nenosí žádné šperky ani cennosti. Odmítl všechny naše dary. Odmítl i drahocenné perly, které jsme mu poslali. Nepřijímá dary ani od Paravů. Oslovují ho ‚otče‘. Je to záhada, Ramigale. On se k těm nízko narozeným psům chová, jako by něco znamenali! Jako by snad mohli pochopit tajemství, která jsou určená lidem až po druhém nebo třetím převtělení! Tvrdí jim, že je Bůh miluje, jako by snad bylo možné milovat šúdru! Pozorně jsme ho sledovali, Ramigale. On sám opravdu žije tak, jak hlásá, dokonce i když je sám a nepozorován – ledaže by mu jeho démon našeptával, kdy je pozorován a kdy ne. Kromě toho nespí víc než dvě či tři hodiny denně. Zbytek noci si čte knihu, kterou stále nosí s sebou, nebo klečí uprostřed své chatrče a mluví se svým démonem.“

„Člověk toužící po moci by klečel leda tak sám před sebou,“ zamumlal potichu Ramigal

 (…)

Tohle všechno je hrozně jednoduché, pomyslel si Ramigal. Celá ta nauka je dobrá tak pro děti. V jistém koutku duše se mu mezitím rodila úplně jiná myšlenka, ale zatím byla moc daleko na to, aby si ji uvědomil. Ten koutek duše se soustředil na muže, který mluvil a užíval si jeho přítomnosti a upřímnosti, jako si žíznivý užívá doušků chladné, čerstvé vody. A byl tu ještě další koutek duše, jehož existencí si však nebyl tak úplně jistý. Ten cítil velkou a stupňující se touhu.

Jen dvakrát za život cítil takovou touhu. Poprvé to bylo, když potkal svého stařešinu – den před tím, než se stal jeho učedníkem. Podruhé to bylo, když stařec zemřel a jeho tělo shořelo. Tehdy v něm ta silná a neutuchající touha vyústila v rozhodnutí, že musí odejít a pokračovat ve svém hledání, dokud nedojde do svatého města.

Ale teď? Co v něm tu touhu vyvolalo teď?

(…)

„Co ode mě chcete, Ramigale?“ zeptal se František.

„Když jste nám vyprávěl o tom, čemu věří křesťané, zdálo se mi to jako pěkné učení pro malé děti. Ale pak jsem si pomyslel: Kdo by se opovážil učit děti takové lži? Potom jsem to pochopil. Vy tomu věříte také. Věříte vlastnímu učení a také podle něho žijete. Tak mi povězte pro spásu mojí duše a pro spásu Indie: Jestli se Bůh stal člověkem a trpěl pro všechny lidi, mohou být bráhmani, šúdrové i ostatní spaseni, i když sami nedosáhli dokonalosti?“

„Žádný člověk nemůže dosáhnout dokonalosti,“ odpověděl František laskavě. „Vedle našeho Pána na kříži zemřel i jeden zloděj,“ řekl František. „Zcela jistě muž, který nedosáhl dokonalosti. Ale prosil Ježíše, aby si na něho vzpomněl, až přijde do svého království, a Ježíš mu odpověděl: ‚Slibuji ti, že ještě dnes budeš se mnou v ráji.‘“

Ramigal zalapal po dechu. „Potom je jasné, že jste přišel učit lidi, jak konat vůli vtěleného Boha. Už mě nepřekvapuje, že základy vašeho učení jsou tak jednoduché. Všechny velké pravdy musí být přirozeně velmi prosté.“

„Bůh je prostý,“ odpověděl František.

Muž, který celé roky proseděl u nohou stařešiny na dálném severu, najednou pochopil. Nemusí jít do Váránasí, protože svaté město našel tady. „Dlouho jsem hledal Boha,“ řekl Ramigal. „Teď tu stojím před vámi a prosím vás: Učte mě, jako byste učil malé dítě.“