Dvojí tvář lenosti
Kateřina Lachmanová
Lenost je jedním ze sedmera hlavních hříchů. Každý z nás se pravděpodobně s tímto problémem někdy setkal. Velmi často ale také neumíme rozlišit, kdy se jedná o lenost a kdy jde o zasloužený odpočinek, který je také třeba tělu i mysli dopřávat.
Mnozí lidé se pak dostávají do začarovaného kruhu, kdy jsou buď v kalupu a touží se zastavit, nebo odpočívají, ale toto „nicnedělání“ si vyčítají. Jak najít rovnováhu pro práci a odpočinek?
Kniha Kateřiny Lachmanové Dvojí tvář lenosti se nezabývá jen leností v tradičním pojetí toho slova, ale také opakem – horečnatou činností, která ovšem také mnohdy k ničemu dobrému nevede. Kniha není podle autorky určena jen těm, kteří dělají málo nebo nic, ale i těm, kteří dělají příliš mnoho, puzeni však vším možným, jenom ne Duchem.
Ukázka z knihy:
Lenoch sáhne rukou do mísy, ale je mu zatěžko vrátit ji k ústům (Př 26,15)
Je mu zatěžko vrátit ji k ústům. Je to vůbec možné? Přiznám se, že z lenosti se mi to ještě nestalo. Z únavy možná, ale z lenosti?!
Daný výrok z Přísloví bychom mohli vyjádřit i trochu jinak: Lenoch zůstává v půli cesty. Zůstává v půli cesty, jestliže do něčeho investuje, ale nevyčká a nepokračuje, aby se mohl dočkat výsledku. Nechává za sebou jen samá torza: rozdělanou a nedokončenou práci, nedokončené školy a kurzy, nedočtené knihy, předsevzetí, která se ani nezazelenala. Jde o jednu z nejsmutnějších charakteristik lenocha, protože zůstat z lenosti viset v půli cesty je to nejhloupější, co člověk může udělat.
Představme si, že se někdo vypraví na koupaliště. Je strašné parno a on se nemůže dočkat, jak se u vody osvěží. Peníze má, plavky má, čas má, nasedne tedy na kolo a vyrazí směrem k vodě. Před cílem je však táhlý kopec. Vyšlape dva kilometry, a když už mu zbývá posledních dvacet metrů k vrcholu a pohodlný sjezd z kopce k vodě, sleze z kola a řekne si: „A já už dál v tom parnu nejedu, jsem vyřízený a nechce se mi.“ Pak si sedne do příkopu a začne propadat špatné náladě: kopec před sebou zamítnul, domů daleko a slunce nemilosrdně praží na hlavu.
Investoval, ale ne dost. Pěkná hloupost! Než tohle, lépe by bylo neinvestovat vůbec. Hrdinovi našeho příběhu by rozhodně bylo lépe doma na kanapi se sklenicí vychlazené limonády.
Velice podobnou dynamiku má každý pracovní proces nebo učení. Vezměme hru na hudební nástroj nebo studium cizího jazyka. Začíná se většinou radostně a s chutí. Radost plyne jednak z novosti věci, jednak z vidiny výsledku. Těším se, až si budu moci zahrát to, či ono, až se sám domluvím v cizině apod. Asi tak po půl roce, nejpozději za rok přijde krize. Námaha se zvyšuje a kýžený výsledek v nedohlednu. Učením začínám teprve zjišťovat, co všechno vlastně neumím, co všechno je přede mnou. To bývá moment, kdy většina lidí s učením praští. A přitom, kdyby ještě chvíli vytrvali, dostavilo by se povzbuzení z prvních výsledků, protože když člověk něco dotáhne na jistou úroveň, něco umí, začíná ho to i bavit. Podobně je tomu s fyzickou námahou při práci nebo při sportu: jak známo, první krize se dostavuje, když sice zbývá ještě dost fyzické energie, ale je třeba překonat kritický bod. Pak se zase pokračuje lehčeji a také přibližující se cíl motivuje k vytrvalosti. A co víc, vnitřní člověk se překonáváním překážek posiluje: „V pracích vyžadujících trpělivost totiž zdatnost a síla duše roste a utvrzuje se.“(Sv. Jan od Kříže, Krátké spisy)