Ukázka z knihy:

Zatím jsem se pokoušel o víceméně nemilosrdnou analýzu okolností a kontextů, které ještě v době II. Vatikánského koncilu nebyly na obzoru. Pastorační záměr koncilu k takovému způsobu nazírání vlastně zavazoval – vybízel k tomu, abychom vzali vážně starosti a naděje, tíseň a obavy lidí dneška (!) jako východisko teologických poznatků. Tento přístup koncilního aggiornamenta je trvalým a dynamickým podnětem k tomu, jak se skutečně vyznat v tom, čemu říkám dnes a nyní, tedy v současných rozmanitých a různorodých kontextech života. Navázat v tomto smyslu na koncil znamená stále znovu promýšlet koncil optikou, kterou sám nastavil, a nikdy neustrnout v jednom období, resp. nebrat za východisko jen jednu určitou epochu. To platí právě tak pro dobu koncilní, jako pokoncilní. Tehdy se vycházelo z prosté logiky vysílač – příjemce. Mělo se za to, že adresát je stále na příjmu a pozorný, stačí jen vyhledat správnou frekvenci, aby ho poselství zasáhlo. Pastorace se v posledních desetiletích rozvinula do mnoha podob, začalo se vysílat na každé možné frekvenci. Vysílání se natolik rozmohlo, že nakonec vedlo k tomu, že církve lidem zpřítomnily evangelium v nejrůznějších variacích. Navíc se neuvěřitelně rozmnožily vysílací frekvence, přičemž se „vysílači“ moc neptali na to, jak jsou na tom se svými potřebami konkrétní „příjemci“. Kdyby vnímali komplexní projevy indiference, mohlo by to vést k tomu, že by se o adresáty víc zajímali a nepředpokládali by to, co už u nich předpokládat nelze. Nevnášeli by do svého domu víc skrupulí a frustrace, než je zapotřebí. Ale abychom si rozuměli: vůbec nejde o to, přestat „vysílat“ mnoha způsoby. Jen je třeba se na základě omezených finančních prostředků a lidských zdrojů jednou zeptat – abychom zůstali u obrazného vyjádření – na kterých frekvencích chceme zůstat a jestli některé opustit.

­­­­­­­­­­­­­­­­­­___________________________________________________________________________

Nejlepší by bylo „pustit otěže“ a nechat evangelium, aby promlouvalo k těm, které oslovuje. S tím by mohlo být spojeno akceptování skutečnosti, že je stále víc současníků, kteří žijí spokojeně bez Boha, víry a církve, aniž by jim cokoli chybělo. Nejsme na takový přístup zvyklí, ale fenomény, které jsme popsali, by nás mohly vést ke změně smýšlení. Pokud bychom je nebrali pouze jako „průšvih“, nýbrž jako „znamení doby“ ve smyslu koncilu, mohlo by to přispět ke změně chápání křesťanského univerzalismu.  (…) Ukazuje to situace prvních století po Kristu. Tenkrát nikomu nepřišlo na mysl, že by se křesťanství jednou mělo stát většinovým náboženstvím. Tehdejší křesťany vůbec nenapadlo, že by měli usilovat o obrácení všech. Nicméně v době, kdy jich v Římské říši bylo zhruba 10% z celkového počtu obyvatel, jim záleželo na tom, aby všude v říši vůbec nějací křesťané byli – spíš než, aby se jimi stali všichni. Dalo by se to říct také takto: Důležitější než skutečnost, že všichni věří, je přítomnost evangelia na všech místech, aby všichni, kdo chtějí uvěřit, uvěřit mohli. Stát se křesťanem a patřit k církvi by pak už nebylo účelem samo o sobě, ale způsobem živé přítomnosti evangelia jako možnosti volby.

___________________________________________________________________________

Než se blíže podíváme na možnosti hlásání v rámci už popsaných souřadnic, musíme upozornit na jedno nebezpečí. Je s námi už od počátku křesťanství a lze je pozorovat skoro u všech sektářských skupin. Jde o oddělování černých od bílých, těch, kteří zastávají pravou víru, od těch, kteří od ní odpadli. Jedni jsou vyvoleni, druzí nikoli. Jedni trvají na čisté nauce, druzí ji zředili, nebo dokonce zradili. Tyto dualismy jsou vlastně nekatolické, a především prozrazují zvláštní druh ateismu. Jako bychom přesně věděli, kdo je Bůh a koho povolal. Jako bychom měli zcela jasnou informaci o tom, v co věřit a v co nikoli. Velká dogmata, výroky víry, jsou de-finicemi. Vymezují hranice, ovšem co do obsahu dávají svobodu. Například co znamená vykoupení a jak a proč nastává, nebylo v dějinách církve nikdy definováno s konečnou platností. Každá epocha tak mohla víru ve vykoupení naplnit vlastními a dobově zabarvenými významy.