Ámos – Boží prorok
Francine Riversová
Jde o první román z pěti o mužích víry, kteří sloužili ve stínu druhých. Autorka popisuje příběh proroka Ámose, který ačkoliv byl obyčejným pastýřem ovcí, byl povolán, aby pásl Boží lid a hlásal mu Boží slovo. Jak všichni víme, životy proroků byly často velice náročné. Kdo „pracoval“ pro Hospodina, byl vystavován náročným zkouškám věrnosti a často se pohyboval na hranici života a smrti. Příběh proroka Ámose je velice sympatický právě určitou jednoduchostí. Hospodin jej povolal a on šel. Prorokoval zkázu Izraele i Judy deset let a nic se nedělo. Bojoval se svými vlastními pochybnostmi, ale i s pýchou a povýšeností. Paralela pastýře ovcí s pastýřem lidí je tady krásně využita především v popisování zkušeností pastýře, který také musí neposlušnou ovci potrestat a někdy i zranit, aby si více neubližovala nebo nestrhla ostatní.
Ukázka z knihy:
Když byl Ámos ještě dítě, bylo u nich v rodině běžným jevem, že k nim přišel Jóram, sluha kněze Cheleda, a vzal si od nich několik jehňat s vadami, která nahradil jehňaty bez vad. Když se Ámos otce zeptal, kam ta jehňata s vadami Jóram bere, otec odpověděl: „Do Jeruzaléma.“
„Proč nám ale přináší stejný počet, jaký si od nás bere?“ zajímalo Ámose. Nedávalo mu to žádný smysl a otcovy odpovědi ho nikdy neuspokojily.
Potom, když mu bylo jedenáct, na svátky navštívili Jeruzalém a on sledoval všechno, co se dělo kolem stánků, které měli na starost jeho starší bratři. To, co viděl, ho velmi znepokojilo. „Otče, nejsou to ti beránci, které si před týdnem vzal Jóram?“
„Ano, jsou“, odpověděl otec. „Nepožaduje ale Bůh pro oběti beránky bez vady? Jeden má poškozený pazneht a druhý má v uchu skvrnu. Můžu ti to ukázat.“
„Buď zticha, Ámosi!“
Zmatený Ámos tedy zmlkl. Sledoval, jak kněz prohlíží beránka. Ámos šel blíž a na vlastní oči viděl, že zvíře je bez vady, ale kněz zavrtěl hlavou a ukázal směrem ke stánkům. Zamračený muž odnesl beránka, kterého koupil pro oběť, k Ámosovu bratrovi. Bání ho položil do ohrady a pak chytil beránka se skvrnou v uchu a předal mu ho. Muž něco namítal, ale Bání ho odehnal. Když se ten muž vrátil ke knězi, nový beránek byl přijat, ale až poté, co muž zaplatil poplatek za výměnu.
„Viděl jsi to, otče? Kněz -“ „Přestaň okounět. Chceš působit potíže?“, okřikl ho otec. „Ale ten beránek, kterého ten muž původně přinesl, je lepší než ten, kterého mu dal Bání. Bohu se to líbit nebude.“
„Cheled oběť toho muže odmítl. Víc vědět nepotřebuješ.“ „Ale proč? Co na ni bylo špatného?“, trval na svém Ámos. Otec popadl Ámose za ramena a upřeně se mu podíval do obličeje. „To, co rozhodne kněz, nikdy nezpochybňuj! Nikdy! Rozumíš?“ (…)
Ámosovi se to všechno začalo skládat dohromady. Chvěl se, zatímco přemýšlel nahlas: „Takže kněží si nechávají beránky bez vady. Ti rok co rok dávají cennou vlnu. Potom nutí lidi, aby si pro obětování kupovali beránky s vadami, a ještě si vydělávají peníze tímto způsobem.“ Vzhlédl ke svému otci. „A k tomu všemu nutí lidi platit poplatky za výměnu.“ Proč to jeho otce a bratry nepobuřuje tolik jako jeho? (…)
„To všichni kněží dělají totéž?“
„Všichni ne,“ odpověděl Bání. „Ale neuslyšíš, že by někdo z nich řekl něco proti těm, kteří to dělají. Bůh dal pokolení Juda žezlo, ale Léviovcům dal kněžství. A právě tam je skutečná moc. Mohou vykládat Zákon, jak chtějí. Dokonce si k němu běžně přidávají. Používají ho, aby z lidí vymáčkli, kolik chtějí. Je lepší být s nimi, než proti nim.“