Boží zemětřesení
Petra Štěpančíková
Co vypovídá zemětřesení o Bohu? Jsou pouze slepou, byť tvůrčí přírodní silou utvářející celá pohoří, ničivou katastrofou, nebo nesou hlubší význam?
Kniha má tři základní části. Nejdříve se dovídáme základní informace o zemětřeseních z přírodovědeckého pohledu. Tady si leckterý čtenář matně vzpomene, že tyto informace slyšel ve škole. Pak se autorka zabývá zmínkami o zemětřesení v Bibli. Není jich kupodivu málo. Většinou zemětřesení doprovázejí významné události, nebo jsou trestem. V závěrečné třetině autorka poukazuje na to, že vnímat zemětřesení jen jako trest za hřích, není dostatečné a určitě to nebylo a není Božím záměrem.
Mezi zajímavosti patří také to, že má v sobě kniha věnování autorky přímo starobělským farníkům.
Ukázka z knihy:
Na rozdíl od přírodních ohrožení se pohled na zemětřesení jako na přírodní katastrofu různí. Již v době starozákonní je utrpení způsobené jak přírodními katastrofami, tak lidským zapříčiněním vysvětlováno většinou jako Boží trest za hřích. Jak je psáno na začátku knihy Genesis: „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“ (Gn 1,31) Z geologických záznamů dnes víme, že zemětřesení, stejně jako sopečné erupce či pády meteoritů, existovaly dávno před tím, než se na Zemi objevil člověk, tedy bez ohledu na hřích člověka. A jak bylo řečeno výše, jedná se o síly tvůrčí, formující zemský povrch. Až ve chvíli, kdy tyto extrémní přírodní jevy mají dopad na člověka, mluvíme o katastrofách.
Ve chvíli, kdy se tedy objevil na scéně člověk a Bůh mu dává jednoduché příkazy, člověk podlehne pokušení dělat si věci po svém, zhřeší a musí odejít z Ráje. A přestává žít v harmonii s přírodou – rození dětí je bolestné, práce se stává dřinou, a místo sociální harmonie nastupují konflikty a násilí. (…)
V letech 1990 – 2000 vyhlásilo OSN Mezinárodní dekádu pro snižování následků přírodních katastrof. Během těchto let se ukázalo, že spolupráce mezi teology a odborníky zabývajícími se přírodními ohroženími byla dosud nedostatečná. V dominantním přístupu byl kladen důraz na technokratická opatření proti přírodním rizikům (seismicky odolné stavby, využití půdy v souladu s ohroženími, edukační kampaně) a rozdílné důsledky katastrof byly připisovány individuálnímu vnímání hrozby a připravenosti na ně. Pozdější vývoj však ukázal, že chování lidí je kontextuální, tedy závislé na sociální, ekonomické i politické moci, stejně jako na kulturním a náboženském kontextu. Politicky i sociálně marginalizovaní s omezeným přístupem k obživě jsou tak nuceni žít a pracovat v místech, která jsou náchylná k přírodním katastrofám. Aby bylo možné následky katastrof zmírňovat, je nezbytné se zaměřit na snižování chudoby, zajištění rovného přístupu k půdě a dalším zdrojům, zvýšením veřejných výdajů na sociální služby a podobná opatření. Snižování rizik je pak třeba řešit na komunitní úrovni, kde se mohou lidé aktivně zapojit do všech jeho fází.
Náboženské vnímání při přírodních katastrofách hraje významnou roli, a to jak na úrovni jednotlivců, tak na úrovni celých postižených společností.