Ukázka z knihy:

Proto jsem se ptala i na tvůj pohled kněze. Lidé tě tak berou. Nějak předpokládám, že každý lékařský etik odpovídá jako lékařský etik, ale zároveň je v něm vepsaný příběh, který si odžil a žije.

Renato, jen dítě nebo velmi nezralý člověk chce, abych řekla, jak to je. Úplně všem, a zejména našim katolíkům říkám: „Jste dospělí, konečné rozhodnutí uděláte vy. Nečekejte, že to někdo rozhodne za vás. Za tím rozhodnutím si stůjte.“

A zase starý dobrý Jung: být dítětem je svůdně jednoduché. Všichni voláme po svobodě. Všichni. Zejména ti, kteří jsou děti, po ní volají. Politické strany to mají v programu. Všichni zvoníme klíči, všichni chceme svobodu. A Jung to říká krásně: že dějiny svobody jsou v podstatě dějiny deponování svobody do rukou někoho jiného. Frankl ve svém bonmotu zase velmi hezky říká, že by bylo hezké, kdyby na západním pobřeží USA byla postavena socha Odpovědnosti, aby to bylo symetrické. Protože se svobodou se pojí zodpovědnost. Svoboda zkrátka není jen jiskřivý vesmír možností.

Na přednáškách říkám, jak je to fascinující – že dneska večer máme deset tisíc možností, co budeme dělat. To je neuvěřitelné! Je to opojné! (…) Můžeme se podívat na film. Nebo si povídat. Upéct spolu bábovku, kuře. Zavzpomínat. Prohlížet si fotky z dovolené. … Ale zároveň odpovědnost je strašná propast, která se pod námi v tuto chvíli rozevře. Mohu jednat špatně. Když Adolf Hitler říká: „Přebírám veškerou odpovědnost …“ je to vlastně geniální. Věříš svému vůdci. Svět je vyřešen. Proto máme sekty a proto máme extremistické politické strany. Přijde člověk a řekne: „Tohle je černá, tohle bílá, tohle dělej.“ A svět je vyřešený. Tohle je svět sekt. Přesně tak to funguje u Svědků Jehovových.

Vnímat svět černobíle je pohodlnější.

No samozřejmě. Peter Berger, americký sociolog na to má jeden výborný vtip. Potkají se dva a ten jeden říká: Jak se ti daří? A druhý odpoví: Daří se mi špatně. A copak? Víš práce. Špatně placená? Výborně placená, nikdy jsem neměl takhle dobře placenou práci. A co děláš? No sedím na pomerančové plantáži a lidé mi nosí v košíku pomeranče. A já ty velké dávám do pravého koše a malé do levého koše. A ty mezi dávám do koše uprostřed. To je celý? Jo, celý. Máš za to velké peníze, sedíš u toho a vlastně se nenadřeš, tak kde je problém? On říká: To rozhodování. A to přesně vystihuje podstatu věci. Odpovědnost bolí. Odpovědnost strašně bolí.

Poslouchat je tak prosté. A když si k tomu ještě řekneš: „Takhle to po mně Bůh chce,“ je to dokonalé. Hlavně že za mě někdo převezme veškerou zodpovědnost.

Pamatuj, na konci budu stát před Bohem sám a budu se zodpovídat za trajektorii svého života. Výmluvy, že mi tak kázali jiní, nepomohou.