Ukázky z knihy:

Tíha svobody (říjen 2000)

Stará bajka vypráví, že osel nesl těžký náklad soli na svém hřbetě. Když přišel k řece, našel brod, a protože byl unaven, ulehl do vody, aby se osvěžil a spláchl pot. Po chvíli povstal a zpozoroval s údivem, že jeho břemeno je podstatně lehčí. Netušil, že jeho přičiněním je proud v řece pořádně slaný. Ponořil se ještě jednou a pak už skoro vůbec necítil své pytle soli. Zkušenost k nezaplacení, myslel si spokojeně.

Už malý človíček cítí břemeno řádu svého domova či školy a snaží se jej setřást. Čím je dítě větší, tím méně podléhá kázni a tlaku rodičů. Přestává je poslouchat. Chce být svobodný, nezávislý, nikým a ničím neomezovaný. Když je téměř dospělý, vrhá se do proudu života a cítí se volně, vydechne si a jde svobodně cestou, kterou si vybere. Jaképak mravní zásady, jaképak Desatero, jaképak sebeovládání! Sám sobě je měřítkem všeho jednání. Ve „víru života“ se zbavil tíhy morálky. Je spokojen.

Jenže když není dospělými kolem sebe postupně veden k „užívání svobody“, při prvních životních zkouškách bývá sražen na kolena. Přichází neúspěch, bolest, nemoc, zklamání, křivda či jiné rány osudu a nedozrálý člověk často podléhá. Nese nové, jiné břemeno. Zkouší se ho zbavit opět ponořením se do „víru života“, alkohol, střídání partnerů, drogy, hazard, okultizmus, sekty. To vše zkouší, aby si ulevil, aby zapomněl.

Tady končí naše bajka: osel nese opět těžký náklad. Už se těší na brod v řece. Konečně je před ním voda. Uléhá do proudu s nadějí, že se mu ulehčí. Jenže již nevstane. Jeho břemenem totiž nebyly pytle soli, ale balíky těžkých látek …

Velkopáteční (duben 2004)

Černoška Eugenie Musayidire – slzy v očích – stojí v úřadovně prokuratury tváří v tvář vrahovi své staré matky. Jako dítě si s nám hrávala… „Ukaž mi, jak jsi to udělal!“ Mladík Nsanganira se váhavě dotýká jejich spánků vpravo i vlevo. „Bylo to tupou částí sekyry a dvakrát.“ Žádá Eugenii o odpuštění. Říká jí: „Víš, pohan by propadl krevní mstě a zahubil by celou moji rodinu. Ale ty jsi křesťanka!“ Vrah Nsanganira neprosí Eugenii o odpuštění, on je vyžaduje, jakoby na to měl právo! Žádá výměnu: ona chtěla slyšet jeho přiznání, on za to chce její odpuštění, jakoby to byl obchod na tržišti v Nyanze. Jenže slovo „odpuštění“ se v jejich jazyku řekne „plakat spolu“. Viník má plakat nad svým zločinem, oběť nad svou ztrátou. Jen když to oba společně udělají, může nastat odpuštění. „Proč jen on se mnou neplakal?!“