Oskar a růžová paní
Eric-Emmanuel Schmitt
Jedna z nejzajímavějších knížek o smrti, u které se budete často smát. Je neuvěřitelné, jak autor dokázal na tak malém prostoru (jedná se o drobnou knížku) zhustit tolik pravd o životě, o podstatných věcech a o hledání Boha.
Desetiletý Oskar má leukemii a léčba není úspěšná. Vlastně mu zbývá už jen málo času. Stará dobrovolnice v růžové uniformě, které Oskar říká babi Růženka, se stane jeho průvodcem posledních dní. Přivede ho na nápad psát dopisy Bohu, ve kterého Oskar nevěří a každý den, který ještě zbývá, prožívat jako by to bylo deset let života. Dochází tak k zábavným popisům životních etap z pohledu malého kluka.
Přestože se jedná o velice vážné téma, kniha je velice pozitivní. Po dočtení máte chuť začít hned znovu.
Ukázka z knihy:
Moje transplantace tady dost zklamala. Chemoterapie taky, ale míň, protože nejvíc všichni doufali, že se povede transplantace. Teď mám pocit, že doktoři už nevědí, co by, je mi jich úplně líto. Doktor Düsseldorf, o kterém maminka prohlásila, že je to fešák, ale podle mě má trochu moc zarostlé obočí, teď vypadá spíš jako nešťastný Mikuláš s prázdnou nůší, který už nemůže nikomu nic dát.
Začíná tu být dusno. Mluvil jsem o tom se svým kamarádem Uzenáčem. On se nejmenuje Uzenáč, ale Yves, my mu jenom tak říkáme, protože má popáleniny prvního stupně.
„Uzenáči, mně se zdá, že už mě doktoři nemaj rádi, mají ze mě depresi.“
„Ale houby, Plešoune! Doktoři vydržej všechno. Vždycky je napadne nějaká další operace, co by se dala provést, mně už jich slíbili nejmíň šest.“
„Asi je víc inspiruješ.“
„To bude tím.“
„Proč mi jednoduše neřeknou, že umřu?“
V tu ránu Uzenáč udělal, co teď dělají v nemocnici všichni, ohluchnul. Když se v nemocnici řekne slovo „umřít“, najednou jsou všichni hluchý. Udělá se prostě díra ve vzduchu, všichni hned mluví o něčem jiným. Každej, udělal jsem si test. Každej kromě babi Růženky. (…)
„Co kdybys napsal Bohu, Oskare?“
„Ale ne, babi Růženko, vy přece ne!“
„Co já ne?“
„Vy ne! Myslel jsem, že vy lhářka nejste.“
„Ale já nelžu.“
„Tak proč mluvíte o Bohu? Už jednou mě napálili s Ježíškem, podruhé nenaletím.“
„Oskare, Bůh nemá s Ježíškem nic společného. Ty si opravdu myslíš, že já, bývalá zápasnice, sto šedesát turnajů ze sto šedesáti pěti vyhraných, z toho čtyřicet K. O., Škrtička z Languedocu, bych ještě mohla věřit na Ježíška? Nevěřím na Ježíška, ale v Boha ano. A basta.“
„Takhle řečeno to ovšem bylo něco úplně jiného.“
„A proč bych měl Bohu psát?“
„Abys byl míň sám,“
„Míň sám s někým, kdo neexistuje?“
„Udělej to tak, aby existoval. Vždycky, když v něj trošku uvěříš, bude existovat o něco víc. A pokud vytrváš, bude existovat úplně. A udělá ti dobře.“