Ukázka z knihy:

Nebylo možné odhadnout jeho přesný věk. Že by mu bylo tak kolem třiceti? Rysy v jeho tváři napovídaly hodně o jeho životě. Určitě musel hodně bojovat, překonávat dlouhé a těžké věci. Jeho tvář však vyzařovala laskavou přívětivost.

Především jeho oči! Ach, ty oči! Nikdo se na mě ještě takhle nedíval. Když zpočátku sklopil oči, téměř jsem je neviděl. Obával se snad, že mě otravuje? Ve skutečnosti to byla chvíle, kdy míval správné tušení. A potom ten jeho stále udivený výraz, jako kdyby se chtěl všemu naučit, jako kdyby všechno bylo stále nové. Zračila se v něm touha sdílet nějaký neobyčejný objev. V takových chvílích by mu člověk hádal tak dvanáct let. Když se usmál, rozsvítily se jeho dětské oči, jakoby větší než jeho tvář. Jejich temná barva vzbuzovala pocit hloubky, podobně jako voda horských jezer. Ale odkud se bere takový jas, který dovede změnit celou tvář? Jak bych to řekl? Jako kdyby to, co je uvnitř vyzařovalo navenek. Ty oči vámi pronikají hlouběji a hlouběji. Nemohl bych ten pohled snášet delší dobu. 

___________________________________________________________________________

„Ty, malý pastýř, co hraješ na flétnu pro děti ve Vandenuy, co hledáš své ovečky na horských pastvinách v Malemort, co bloumáš v lokálech v Sandremaure, kterého lidé přibili ke stromu, abys už nesvolával ovečky, ty, cos měl náruč otevřenou, když tě našli u olivovníku, cos měl před chvílí tak velkou žízeň … jsi to opravdu ty, můj Bůh a můj Král?“

„Ano, tak vypadám, to je podoba Boha a Krále.“

“Ale pak krev, která proudí z tvého srdce do mého, je krev Boží, královská krev?“

„Ano, je to Boží krev, královská.“

„Máme-li stejnou krev, musíme mít i stejného otce!“

„Právě proto jsem přišel, abych ti daroval svého Otce! Vždycky to byl tvůj Otec, ale tys o tom ještě nevěděl.“

„Mít Boha jako otce! Boha? Samotného Boha? Který stvořil nebe a zemi? Mohl bych Boha nazývat otcem? Jako ty?“

„Jako já. Se mnou.“

„Kdybys ale věděl, jak to bylo hrozné, když mi tenkrát, bylo mi deset let, řekl člověk, kterého jsem znal jako svého tátu: ´Ale ty nejsi můj! Tvůj otec je hnusnej chlap!´ Od té doby se vždycky otřesu, když to slovo slyším.“

„Já vím … já vím … Také jsem prošel smrtelnou úzkostí, tvou agónií; abych ti vrátil otce, abych ti dal svého Otce. I tu chvíli jsem prožil, kdy bylo pro mě nemožné oslovit ho ´otče´. Jako by mě to slovo v hrdle dusilo! Už mi zbývalo jen „Můj Bože!“ Už jsem nemohl dál.“

„Ozval se?“

„Mlčel.“

„Byls jako sirotek?“

„Ano, nikdo se mnou nebyl. Byl jsem sám, úplně sám … Nikdo mě nedržel za ruku.“

„Ani tvoji přátelé?“

„Ani ti.“

„To ale máme v něčem podobný život?“

„Chtěl jsem tě předejít na místo, kam se jednoho dne dostaneš. Jedině tak jsem si byl jist, že tě někde potkám.“