Přeskočit na obsah

Žena v polární noci

Christinane Ritter

V roce 1934 se autorka této knihy rozhodla odjet na Špicberky za svým mužem, který se tam živil jako lovec kožešin. Christiane do té doby žila v bohaté pražské rodině, byla zvyklá na pohodlí a měla také malou dceru. Kniha Žena v polární noci je v podstatě deníkový záznam jejího ročního pobytu v Arktidě. Dceru svěřila svým rodičům a vydala se na cestu. Jak zvládla polární noc a život v malé chatě, která měla jen pár čtverečních metrů? Kniha je fascinujícím popisem nejen specifické krásy Špicberk, ale také života, který je zcela závislý na počasí, přírodě a síle člověka. Jde o dobrodružství, které by bylo i dnes velikou výzvou.

Ukázka z knihy:

„Doufám, že splníš, co jsi slíbila, a letos sem přijedeš. Pronajal jsem na příští zimu malou chatku na severním pobřeží Západního Špicberku. Prý je v dobrém stavu a důkladně postavená. Úplně sami tam nebudeme, protože na severozápadním cípu pobřeží, asi devadesát kilometrů od nás, bydlí ještě jeden lovec, starý Švéd. Jednou na jaře, až se vrátí světlo, ale fjordy budou ještě zamrzlé, se k němu můžeme vypravit na návštěvu. Až na lyžařské boty s sebou nemusíš nic vozit, lyže i výbava tu zůstaly po jednom bývalém společníkovi. Zásoby jídla a všechno ostatní, co je potřeba k přezimování, opatřím sám. Nevoz s sebou nic víc, než co pohodlně uneseš v batohu. Nabízí se nám velice výhodná možnost, jak se sem dostaneš. Poveslujeme s lovcem Noisem z Adventfjordu přes Isfjord. Ten nás se svým psím spřežením převeze po ledovci a potom už půjdeme dál sami přes Wijdefjord, pořád rovně za nosem. Budeme muset překonat jen pár ledovcových říček. Tak za dva týdny bychom mohli dorazit na severní pobřeží k chatě, kde budeme bydlet. Obratem mi pošli telegram, kterou lodí připluješ. Já ti později na ni pošlu radiotelegram a v něm budou pokyny, kde přesně se máš vylodit.

P.S. Pokud Ti v batohu zbyde trochu místa, přivez prosím zubní pastu pro dvě osoby na rok a jehly na šití.“

___________________________________________________________________________

Tady na severu je třeba být velkorysý a vzdát se pedantství. Dívám se teď na život docela jinýma očima. Všechny podružnosti jsou zapomenuté a důležité je jediné – pouhé bytí. Chata je jako chráněná jeskyně, bez ní bychom venku zmrzli, a primitivní strava nám chutnat musí, protože nás udržuje při životě. A hrát se dá i s umouněnými kartami, i když srdce a káry jsou stejně černé jako píky. Pomáhají nám přežít ten temný čas, v tom je jejich cena.

„Na Vánoce je s tmou konec,“ tvrdili lovci na začátku prosince. Já jim to už ale nevěřím, protože teprve teď v lednu jako by temnota a hrůza polární noci převzala vládu úplně. Už nevím, kolik dní venku bez přestání kvílí a hvízdá sněhová bouře, její nářek přechází ve vysoké pištění a střechu ustavičně bičují tvrdá zrnka krup. Nemám tušení, kolik dní jsme už nevyšli ven a kolik hodin denně muži odhazují sníh, aby se dveře do chaty daly alespoň trochu pootevřít. A když se některý z nich odváží udělat alespoň jediný krok do běsnící noci, aby si posvítil na přístroje, za několik sekund je zpátky, lapá po dechu, obličej má celý zmáčený a obočí, řasy a šaty ojíněné. Když otevřeme dveře, vtrhne do chaty vířící sníh, dovnitř se vevalí oblak mrazivého vzduchu a okamžitě zaleze pod palandy. Samozřejmě se tam nashromáždí vlhkost a za chvíli jsou obě lůžka mokrá jako přístavní můstky. Prkenné stěny kolem nich jsou pokryté několikacentimetrovou vrstvou ledu. Už se nepokouším sušit kožešinové přikrývky nad kamny a led na stěnách rozpouštět petrolejkou, stejně to je k ničemu, a oba muži všechno berou, jak to přichází.

___________________________________________________________________________

Jaká byla cesta zpět? Vlak rychle ujíždí, noci jsou stále tmavší, strava výživná, káva černá jako noc. Všichni pořád čtou noviny. Zprávy jsou plné senzací! Vlastně dohromady nic nesdělují, ale jsou pěkně napsané a napínavé. I já čtu noviny. Čím blíž jsme k oblasti, kde se vede „normální život“, tím rychleji jedeme, tím tlustší jsou noviny a lidé uštvanější! Je to snad nakažlivé? Připadám si totiž také nervóznější. Zachvátil mě neklid. Vždyť jsem celý rok nedostala jedinou zprávu o rodině! V divočině jsem byla klidná, tam jsem se mohla i modlit! Copak už je to pryč? Co všechno se v lidském světě nesemele za pouhý rok?!